MASIVNĚ BRUTÁLNÍ
OBCOVÁNÍ SE ŽIVOTEM
Zuzana Lazarová: Železná košile.
Fra, Praha 2015
Adeptem na některé z knižních ocenění se jevil avizovaný debut pražské básnířky Zuzany Lazarové
(*1986) s názvem Železná košile. A ejhle, vskutku, kniha se dostala mezi tři nominované v Ceně Jiřího
Ortena (nebo ji dokonce vyhrála, tato recenze však vyšla před uzávěrkou celé soutěže). A není divu. Obcování
se životem je tady tak masivně brutální, že má člověk během čtení několikrát touhu s útlou knížečkou
mrsknout do kouta a nechat ji být.
Lazarová prochází několik rovin, ty jsou zaměřeny na destrukci lidského veškerenstva, její básně doslova
hnijí za pochodu, vztahy jsou odžívány jako krmení se dravé zvěře, člověk a jeho tělo je degradováno na materiál
(„Trpělivě venčím ten vzácný kus masa / a pečlivě opláchnutý vlažnou vodou / jej mlčky vracím zpátky
do kalhot“). Není to rozklad takový, jako předvedla Kristina Láníková u stejného nakladatele ve sbírce Pomlčka
v těle – doslovný, mrazivě popisný. Spíše jde o živočišnou změť asociací, ze kterých trčí imperativ a nezapřený příklon Lazarové k surrealismu a revue Analogon („Šňupni si popel zemřelého / pořiď zápis ze schůze koroze“).
Vrcholným tématem knihy je lež. Neustále se kupící nepravdy, kterými se ujišťujeme, že je vše v pořádku.
A ono není, protože to vše je už natolik zmrzačené, že nejde odejmout, pouze vyříznout. Krásně to ukazuje text
s názvem Přesýpací žena o vztahu s člověkem, který je pouze obětí („Vyhledej cizí ženu / nekonfliktní do té
míry / aby ses ji naučil mít rád“), o psychopatii současného vztahového jednání. Lazarové debut je jednou
z nejsilnějších knih posledka, protože ukazuje, jak daleko jsme nechali naše životy zahnít.
/ Ondřej Hložek /