Toužil jsem o třetí básnické sbírce Simony Martínkové-Rackové s názvem Tance napsat něco víc než jen telegrafní odstaveček. Ale už otevření záložky s životopisnými údaji autorky mi vzalo chuť se v knize více nimrat. Po několika přečteních jsem jen doufal, že jde o žert, že se ven dostala redakčně neupravená verze jak životopisu, tak knihy. Protože netuším, jak se k textu sbírky vztahuje skutečnost, že se v roce 2008 autorce narodil jaký počet kusů dětí? A jestliže se věnuje tanci od třinácti let, jak se dočteme, proč je její krok poezií tak těžkopádný?
Simona Martínková-Racková se ve své třetí knize doslova utopila ve slovním materiálu. Žvanivost, pocit literárnosti, neustálý pocit typu „jen se koukejte, jak básním“. A když se na rozvláčných plachtách básniček ze šesté třídy objeví pokus o uhranutí, tak slovní spojení a dálné civilizace typu "Thajsko roku 2007" a "kdesi ve středním Thajsku" fungují jako reklama na české gulášovství, ne na osobní tragédii.
Racková vytáhla proti sobě svou vlastní zbraň. Svého času zkritizovala Radka Štěpánka (A2, 2. 2. 2011) za nevýrazný debut. Jeho texty byly až příliš ztišené, než „aby dokázaly porušit hladkou hladinu jeho náladových veršů“, chyběla „vynalézavost, průbojnost, provokace“. Popsala dokonale vše, co chybí její vlastní knize. Kdo by to řekl lépe než sám autor? Podle autorky psal Štěpánek venkovskou poezii. K vlastní škodě zřejmě Simona Racková zapomněla, že se její kniha pinoží a hemží rybami, čmeláky, tygry, ptáky, motýly, hady, netopýry, žábami, vlčicemi, psy, šneky a další havětí. Pocit estétství na každém řádku, sbírka nefunguje. Chudák kulhavý tanec. Pro mě velké zklamání. Bohužel, nikoliv neočekávané.
