WELES - LITERÁRNÍ REVUE

Je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil,chtělo by se začít. Vina, nikoliv trest, je ústředním tématem románu Michala Přibáně. Vina předávaná z pokolení na pokolení, z otce na syna, z generace na generaci. Vina jedince, ale i vina všech, vina, k níž se obtížně hledá viník. Vyrovnání se s hříchy mládí? Ne. V knize nenajdete nic, s čím by bylo lze se vyrovnat. Vykukuje tam pouze neodčinitelné. Vše se stalo. Ať dobré, ať špatné, je to pryč, ale zároveň si to neseme s sebou. Nelze to vzít zpět, nelze to změnit (zde významný vykřičník!), nelze to hodit za hlavu.

23. června 2005 přijíždí Pavel Klimeš do míst, kde trávil dětství. Karlova bouda, řečená Karlovka, již dávno neplní rekreační účel. Krkonoše vypadají jinak. Kde byly jen kopce, tam jsou dnes lanovky, lesní cestičky byly nahrazeny asfaltkami. Pavel se zde má setkat s přáteli, kdysi dětmi, které na Karlovku jezdily. Z dětí jsou dospělí. Rodiče, dříve jediná jistota, jsou mnohdy po smrti. Leckdo má vlastní potomstvo, jiní jsou v rozvodovém řízení či po něm. A na povrch vyplouvají staré křivdy a omyly, staré lásky a nové nejistoty. Román je podepřen pilíři historických událostí – srpen 1968, normalizace, listopad 1989, opilost svobodou, hon na všechny, kteří si zavdali s režimem, hořká deziluze polistopadového vývoje. A ke konci ještě stigma II. světové války. Tento dobový rámec nepředkládá nic moc nového. Bilanční romány máme, psychologické vhledy do, řekněme, krize čtyřicátníků též. Proč tedy tento „román o návratech a neshledáních“ číst?

V prvé řadě musíme poznamenat, že román je napsán mimořádně dobře. Časem se nejspíše vyrojí poznámky o vlivu Josefa Škvoreckého, kterým se Michal Přibáň dlouhodobě zabývá. Zmiňme zde pouze fakt, že kompozice je podobně složitá – a podobně bravurně zvládnutá – jako například Příběh inženýra lidských duší. Autor umně splétá čtyři časové roviny: začínáme v současnosti (tj. rok 2005), do toho jsou vplétány vzpomínky malého Pavla (tj. cca od r. 1971/2), dospělejšího Pavla (konec 80. a začátek 90. let) a deníkové záznamy Pavlova otce (od r. 1968 do r. 1977). Vše splývá. Přibáň volně přechází z jednoho časového období do jiného, jak se vzpomínky při průchodu krkonošskou krajinou vracejí: „Karolína přijela asi už ráno, protože Pražáci to mají blíž, mává nám, my taky máváme, a právě v tu chvíli začínají prázdniny, na které budeme jednou vzpomínat. // Jednou. // Dnes. Právě teď.“ (str. 14). Striktně odděleny jsou pouze deníkové záznamy. To, co Pavel vnímal dětskýma očima, je popsáno skrze střízlivý, dospělý pohled Pavlova otce.Mnohdy to vytváří komický kontrast (Pavel a jeho dětská Karolínka šli sami na výlet – ostražití otcové je ovšem ve skutečnosti nenápadně sledují), v pozadí ovšem hrozí vážnost doby: deník začíná v srpnu 1968, pár dní před příjezdem vojsk Varšavské smlouvy.

Jednoduchá, ale přesně volená slova připomínají styl Williamsova románu Stoner. Přibáň nekouzlí s jazykem okázale, nýbrž v nuancích. Prostými sděleními společně s Pavlem přemýšlíme. Hledáme pravdu, která by vyléčila vinu. A zjišťujeme, že taková pravda neexistuje.

Zdá se to jasné: téma, které by mohlo být poněkud vyčpělé, je přehlušeno schopností vyprávět, uzlovat nitky příběhů, rozplétat je a znovu splétat. Výborná kniha. Skvělá kniha. A pak je tu ten závěr. Není možno jej v recenzi nezmínit, jakkoliv tím můžeme čtenáře varovat. Ale jedná se o závěr, který čtenáři vyrazí dech a kvůli kterému bude Michal Přibáň jistě mnohokrát pranýřován. Aniž bychom prozradili, o jaký závěr jde, musíme přejít k zuřivé obhajobě. Ten román, tak, jak je vystavěn, nemůže skončit jinak. Není to žádné chytračení, umělé vytváření pointy, změna narativního postupu. Ne. Je to pořád stejná linie vyprávění, od začátku, už od titulu si lze domyslet, že to takto dopadne. Není jiná možnost, není jiná varianta. Stejně jako v rozhodnutích, která činí hrdinové románu, ani tady neměl spisovatel volnou ruku. Zběsilý závěr, v němž je vlastně vše postaveno na hlavu, je nutností. Čert vem žánry, čert vem škatulky. To, jak vše vyústí, je pouze logické.

Na závěr vyznání poněkud osobní. Kdybych někdy napsal knihu, chtěl bych napsat takovýto román. Bravurně kompozičně zvládnutý, silný v příběhu, ale důmyslný a chytrý ve všech aspektech. Navíc s tím závěrečným kontroverzním rýpnutím do literárních vědců, čtenářstva, vlastně do sebe sama. Jasné gesto: tohle je literatura, tohle je moje kniha. A vy si o tom myslete, co chcete.

/ Jan Křeček /