TOHLE MI
BOHATĚ STAČÍ ?
Milan Ohnisko: Mé erbovní zvíře je strom.
Druhé město, Brno 2015
Nová sbírka Milana Ohniska patří v jeho tvorbě k těm kvalitnějším. Je civilní výpovědí o každodenním životě s jeho zázraky i propady, o básníkově hledání. V básních se objevují záznamy drobných dějů, ohlédnutí, fragmentů hovorů. K typickým znakům patří hravost, zkratkovitý náznak příběhu, sen a také kombinace naivity, drsného humoru, ironie a absurdity. Výraznou pozici mají erotické motivy, kdy básník dává nahlédnout do tohoto privatissima možná až příliš často.
Základním znakem autorovy poetiky je záměrné spojování poetického a triviálního, věcí podstatných a banalit. Vytváření zdání básnického primitivismu však kontrastuje s racionálním uchopením básně, což je patrné zejména z výrazných point či aluzí („Ptala se tě mladá dívka / co je poezie / Chtěl jsi jí to říct / ale od vedlejšího stolu zaznívalo // já tam mám střelce v ascendentu / já jsem jen vzdušná a oheň, jinak / dzzz, rozumíš? Já si řikám, dělej něco smysluplnýho pro sebe!“).Zvláštním znakem Ohniskovy poezie je nevyhraněné balancování mezi veršovanou a volnou strukturou básní.
Základními výrazovými prostředky jsou kontrast a paradox. Pokud životní realita nenabízí paradox, je nablízku sen, svět fantazie a alogičnosti. Fantazie je prostředkem, jak se bránit nepřátelskému světu, jak zamezit vstupu smutku a sebelítosti do textů („Za oknem roste bazalka / houká sanitka a pofukuje vítr // Za oknem tiše pluje loď // Zavřu oči a kdesi bouchnou dveře // něčí žena zaječí Vypadni! / a pak se tomu hrubě směje // směju se taky / ruku na klice“). Právě sen umožňuje svobodný tok představ, kdy surovost života a cynismus fantazie tvoří polarity, kdy ta druhá je často obrannou reakcí na tu první.
Pro autora je typické směřování od obecnějšího ke konkrétnímu a neopakovatelnému. V jedinečnosti, v onom „teď“ nacházet život, jeho smysl i zdánlivou nesmyslnost. Prostorem sbírky je město, kde Brno tentokráte střídá Praha. Jsou to právě městské záběry, které prozrazují autorovu citlivost i smysl pro detail („Zatímco to píšu / na hliníkovém lemu / větrací šachty / na protější střeše / se usadila straka // Straka často / létá sama // Na rozdíl třeba od holubů / nebo vrabců // rád pozoruji ptáky // Mám rád, když něco / nic neznamená“).
Autor zkoumá možnosti řeči, k čemuž často využívá jazykovou komiku a banalitu. Navíc je v jeho poezii patrný smysl pro ironii a sebeironii. V Ohniskově poezii neexistují žádné hranice, žádná tabu, v rovině tematické ani jazykové. Vedle básnických poetismů tak může stát jazyk zpráv SMS (slova bez diakritiky), vedle stylově spisovného komentáře mluvčího pak mohou stát dialogy s prvky argotu či dialektu. Tematizováno je i samotné slovo, báseň a tvorba, která je nedílnou součástí života. Hledání slova je jedním z důležitých motivů („Úkrokem kdys / dostal jsem se k poezii / nedorozuměním hledal slova // Na Vltavě houká parník / na dlažbu padají kaštany / u vodárny stojí dívka / a s někým telefonuje // Teď se zasmála // dojem skutečnosti / tiché světlo na konci dne“).
Ohniskova báseň je osobitá. Nemohu ji odmítnout, protože je poezií, umí zasáhnout. Ráda se toulá periferií, vztyčuje prostředník lhostejnému světu. Nemohu ji ale ani beze zbytku přijmout, protože autorův výraz je již dlouhou dobu polopropečeným steakem, který mě neláká.
/ Miroslav Chocholatý /