WELES - LITERÁRNÍ REVUE

S trochou nadsázky se dá říci, že Radek Malý, podobně jako Dorian Grey, stárne jen ve svých sbírkách a nejnovější Všehomír je toho takřka modelovým úkazem. Velké obměny dostál opět prostor, patrně jedna z nevětších proměnných v jeho poetice. Jestliže ve Vraních zpěvech (2002) stačil Radkovi Malému prostor Česka a Německa, v následujících sbírkách, Větrní (2005), Malá tma (2008) a Světloplaší (2012) oblast Evropy, Všehomíru nestačí ani hranice našeho světa, ani hranice vesmíru. Je otázkou, zda takový prostor není pro Malého velký. Možná už motto sbírky: „Ptal jsem se čtyřletého, jestli se bojí/ konce světa. Zeptal se mě: A kde to je?“ prozrazuje, že tohoto téma nelze uchopit z pozice, kdy básník je zvyklý pohlížet na měsíc se zakloněnou hlavou nohama na zemi. Nic proti tomu, příchod dalšího Březiny se odkládá na neurčito a nelze to ani mít Radku Malému za zlé, hlavním problémem jsou limity literárního klíče, který byl zvolen. Na cestě od rodinného stolu v olomouckém bytě k všehomíru (starému výrazu pro vesmír nebo veškerenstvo) a na rohožku bytu zpátky zůstává lyrický subjekt časově v tomto okamžiku a prostorem možná kousek za hranicemi Evropy, což může pro dobrý výsledek sotva stačit, přijmeme-li astronomickou poučku, že vesmír je prostor, čas, hmota i energie v něm, od částic po galaxie.

Další odpověď, proč všehomír zůstává jen pojmem, se nabízí přímo v poslední básni Velký úklid: „Klíč od poznání všehomíra leží pod rohožkou / neví se ale, pod kterou / tak zvedáme všechny, po léta polykáme prach / jiný jde na ty dveře rovnou sekerou.“. A zde je klíč, proč je tak obtížné věřit Malému s postupujícím časem všechny motivy války, ohrožení, strachu a smrti, jde „na kočičky s mačetou“. Tím pádem bere za své celá reflexivní linka i ústřední motiv - hledání universa nejen v polemikách s bohem, ale i v sobě samém. Možnost dosažení kosmu skrze bití o mříže a rozbitou klec, nenávratně skončila v dobách Nerudových, (na kterého Malý také odkazuje), bohužel autor se o tuto cestu místy velmi úporně snaží „Rveme se s větrem, vesmírem a těmi, / kdo chtějí Boha dělit třemi / a v botě mají kopyto. // Giordano Bruno, odvolej, ty vole! / Tělo mi láme duši v kole. / Mám žízeň. A mám dopito.“. A zde se dostáváme k jádru věci „A tolik toho mlčí. A tolik toho říká.“, to je klíč k proniknutí do všehomíru. Po intované pravidelné, hravé a srozumitelné básně se škálou úsměvných hořce komediálních motivů, jejichž frekventovanost zavání manýrou, jsou sice pro čtenáře vděčné a dokonce na úrovni jednotlivých básní funkční, celkově však selhávají. Proto je na celé sbírce patrné, že Malý si nedokázal zodpovědět důležitou otázku, kterou sám ve sbírce položil: „Je lepší dělat to, co jakž takž umím, / anebo zkoušet, kam bych nedosáh? / Co? Neslyším tě. Slyším. Nerozumím. / Neznám tvou řeč a zeptat se mám strach.“ Tomuto strachu bezezbytku věřím, na rozdíl od neustále opakovaného povinného strachu z války, na území, kde válka bezprostředně nehrozí, (i když možná jednou budou tyto verše brány jako prorocké). A tato rozpolcenost, skoro až bezradnost je patrná i v případě uchopení „každodennosti“, nicméně je třeba říci, že v některých polohách, jako je tomu třeba u milostných motivů nebo v zachycení rodinných stereotypů, je pohled Radka Malého zajímavým a polidšťuje velká a abstraktní provolání: „ Budu tvůj gladiátor / Budu tvůj aligátor / Budu tvůj radiátor // Jenom buď na mě hodná / Jenom buď na mě hodná / Jenom buď na mě hodná.“ Možná i proto, že v těchto místech, kterých se nachází ve sbírce žel po málu, nabývá poezie uvěřitelnosti podepřené skutečným prožitkem. Nezbývá než doufat, že další sbírka, přestože by šlo o radikální proměnu poetiky, bude směřovat tímto směrem a i hospodsko-pijácká gellnerovská linka, již minimálně sbírku přesluhující, padne vyčerpáním do škarpy. Naději dává sebeironický verš: „Přežil jsem hodně - tak proč ne i sebe?“

Jestliže čas, prostor a etika se v Malého poezii postupně vyvíjí, dokonalá forma, podobně jako volba základních motivů, zůstává poměrně neměnná, i když i zde, možná i v obsahovém kontextu, dochází k dílčím změnám. Malý je mistrem veršového řemesla, to je bez debat, navíc i v souvislosti s obsahem sbírky dává pravidelná forma smysl, neboť „kosmos“ (všehomír) je, alespoň podle astronomů, opakem chaosu a pravidelná forma s divergentním prostorem jsou podobně jako všehomír (vesmír) na sebe působící veličiny. Přes to všechno faktem však zůstává, že již u předchozí sbírky Světloplaší a dokonce již u sbírky Větrní se ozývaly četné hlasy z řad kritiků, které upozorňovaly, že formální dokonalost převažuje na úkor reflexivní linky. A zde pracuje postupné zrání v Malého neprospěch, dokonalé verše se natolik zdokonalily, že formální stránku sbírky Všehomír lze ve stručnosti charakterizovat slovy „Ghetta slov. Ploty. A zdi. A jámy. / Skoupená plátna. Zbyly jen rámy / z obrazů světa, který jsme žili.“ Co zbývá dodat? I rámy časem oprýskaly, Malý již delší dobu výrazně redukuje pestrou paletu originálních rýmů z méně frekventovaných slov a zvolna opouští dříve četné makaronismy, to má za důsledek celkově civilnější projev, jehož stinnou stránkou však zůstává fakt, že některé rýmy působí až naivně. Svoji zásluhu na tom má bezpochyby i autorova tvorba pro děti. Místy se dokonce zdá, že výsledný tvar ovlivňuje i víc než jen čítankově cyklickým řazením textů ve sbírce. Odráží se i v četných kalambúrech, které však ve Všehomíru působí „žáčkovsky“ a namnoze místo, aby verše odkrývaly hloubku věcí, rozpliznou se v nekonečné šíři. Zde je třeba bít na poplach, důkazem je dosažení limitů i u charakteristického znaku Malého poezie, četných parafrází, na některých místech se nejedná o nic jiného než recyklaci z předchozích sbírek, Gellnerovo: „Po nás ať přijde potopa“ by mohlo vyprávět...

Jak tedy hodnotit Všehomíra, sbírku, v níž Malý prozatím dosáhl zenitu ve volbě a uchopení motivů, prostoru, formy i formálních znaků? Možná slovy „Pan Malý jest básník – to mu nikdo odpírati nesmí, avšak přece jsem temné zvuky už jinák slyšel zvučeti, jinák aspoň za věku jeho mladšího.“