WELES - LITERÁRNÍ REVUE

Jan Nemček vydal po řadě časopiseckých vstupů svou první básnickou sbírku. Jeho verše prozrazují sociální vnímavost a rozčarování z každodenních úskoků a podpásovek kapitalistické reality. Útěchu se básnický mluvčí snaží najít v intimitě rodinných vzpomínek a partnerského života, což se mu daří se střídavým úspěchem. Jeho básnický svět je snadno lokalizovatelný: z periferní nádražní haly zde sarkasticky pozorujeme místní obyvatele čekající na vlak InterCity, „který je odveze za dětmi do Prahy“ (str. 35). Tento ironický a zároveň důvěrný vztah k vlastnímu kraji je to nejsympatičtější, co se mi v Nemčekově knize podařilo objevit.

///

První věc, která se mi vybavila při čtení o „chladnoucích náhrobcích karoserií“ a „omítání úspornými sliby“ (str. 8, 15), byly paradoxně přes sto let staré kritiky na knihy Karla Tomana. V tomto prvním dojmu jsem se pak utvrzoval po celou dobu listování Nemčekovou sbírkou (v pdf formátu), zejména vracel-li jsem se k zmíněným místům znovu a znovu a pročítal je v kontextu dvojverší, sloky. Ne, Nemčekovy verše rozhodně neplynou lehce. Básník je opracovával, usilovně promýšlel, škrtal a znovu psal. Hledal. V některých případech dokonce našel – jindy však zabloudil a výsledkem jsou pouze shluky „slovního prachu“ (str. 36).

Škoda. Někdy by totiž postačily zcela jednoduché kroky a obligátní proškrtání. Ale to je starý příběh, který se netýká jen Nemčeka. Čeští básníci se bojí škrtat (zvlášť jde-li o celé segmenty textu). Jde o strach z nedořečenosti, vágnosti? Nevím. Ale je třeba si uvědomit, že jeden z důvodů, proč Jakub Řehák píše výborné básně, je právě ten, že se škrtat nebojí. Jak prosté. Kdyby Nemčekův Strach (str. 14) sestával pouze z prvních dvou slok, jednalo by se o mistrovský text. Úvodní básni (str. 8) by velmi prospěl zcela identický zákrok. Bohužel se jedná o čistě namátkou vybrané případy. Jinými slovy: dle Slovníku spisovného jazyka českého je proluka „nezastavěné místo v souvisle zastavěném prostoru“. Taková místa jsem v Nemčekově sbírce nenašel.

Vzhledem k tomu, že se jedná o debutovou sbírku, část viny je však nutno hledat u editora. To on by měl autorovi dodat odvahu k ořezání vlastního, jistě upřímně míněného a důvěrně prožitého, díla. To on by měl autorovi vysvětlit, že na rozdíl od divadla na divadle, básně v básních většinou nefungují („Seděli jsme před televizí a mluvili, / až se tahle báseň objevila / na vypouklém břiše obrazovky“, str. 39, et passim).

V obecné rovině jednoznačně chválím Nemčekovu očividnou snahu převádět své prožitky do moderní řeči digitálního věku. Jistě, místy z jejích výsledků na hony čiší plánovitost, vykonstruovanost („Světlo z displeje se třepetalo po pokoji, / než jsi zhasla / ve vadných pixelech“, str. 19), jinde však ústí v některé z nejlepších veršů, jaké sbírka obsahuje („ale jinak jen modře plála polární záře / z televizí a monitorů / nad šumícími zátokami / wi-fi signálu“, str. 24.). V kontextu české básnické scény se jednoznačně jedná o příjemné osvěžení, omlazení výraziva. Navíc poezii přibližuje našim každodenním životům, což je vždycky dobře.

Co říci úhrnem? Do „velkého básnického světa“ vykročil Nemček knihou civilní, sociálně angažované poezie. Neuráží, netahá za uši – ale ani nezasáhne do hloubky. Minimálně díl viny nese zcela základní formální nedostatek – všudypřítomná mnohomluvnost. Zde je třeba jednoznačně zapracovat. Samotný Nemčekův talent není z nejbezprostřednějších – verše k autorovi očividně nepřicházejí lehce. To ale nemusí být zásadní. Ani nejslavnější sportovci dějin nepatřili často v dorosteneckých kategoriích mezi elitu. A také z Karla Tomana se nakonec stal všeobecně uznávaný básník. Možná že píle, kterou je autor zvyklý věnovat procesu vzniku básně, pomůže mu i v zušlechťování svého řemesla. Byla by škoda, kdyby se tak nestalo.

— Štěpán Hobza —