STOKRÁT NIC
UMOŘILO ČTENÁŘE
Radovan Menšík: Vedlejší pokoje.
Knižní klub, Praha 2015
Debut Vedlejší pokoje Radovana Menšíka byl vydán jakožto vítězná práce v rámci Literární ceny Knižního klubu
(LCKK). „Magický příběh ze současnosti“ soupeřil s dalšími sto třiceti pěti texty a na jeho volbě se porota
shodla jednohlasně. Proč kniha vyhrála? A znamená to vůbec něco?
Na úvod je nutno konstatovat, že autor skutečně disponuje, jak se píše na stránkách soutěže, „kultivovaným
jazykem“. Souvětí jsou dlouhá a plná nečekaných odboček, podstatná jména jsou bohatě rozvíjena,
přídavná jména se přes sebe vrší s nebývalým elánem. Příběh se odehrává na jasně vymezené ploše prostorové
(penzion a jeho pokoje příznačně odpovídající názvům kapitol Pokoj č. 1, Pokoj č. 4) i časové (biografie hlavního
hrdiny), z nichž ovšem díky vzpomínání jednotlivých postav můžeme kdykoliv svobodně vystoupit. Koncepčně
text funguje až přesmíru promyšleně a naplánovaně – od drobných detailů (osobní předměty postav, opakující
se symboly, slovní hříčky) až po stěžejní jednotící témata (láska, stárnutí, víra v Boha) — a v tomto duchu stejnoměrně
plyne, až dokud do sebe všechno nezaklapne jako kvalitně inženýrsky naprojektované soustrojí. Děj, který
je jinak spíše mikroskopický až nulový (obyvatelé čtyř pokojů stráví v penzionu tři dny, během nichž převážně
chodí na výlety, snídají, provozují nezávazné konverzace či souloží), se začíná opravdu „dít“ až uvnitř interních
monologů a rozvzpomínek. Právě skrze paměť se nám otevírá největší část vyprávění. Osudy postav rezonují
skrze jejich vnitřní promluvy, náhlá uvědomění, náhodné aluze z minulosti.
Někde v tomto bodě taky vězí zásadní problém Menšíkova textu: a totiž hypertrofie významů; příp. chceme-
li, nebetyčná ukecanost. Kniha je přímo našlapaná obrazotvornými prostředky nejrůznějších tvarů, chutí
a barev. Prakticky nic ve Vedlejších pokojích není „jen tak“, samo sebou – žádný strom není jenom stromem,
žádný polibek jenom polibkem – všechna jména, o kterých Menšík píše, jsou nějak „podstatná“, funkční, něco
sdělující. Představte si, že se ráno probudíte z příšerného snu, který ve vás vyvolá pochybnosti, jestli má vůbec
cenu ten den vstávat z postele. Když se přece jen přinutíte, tak vás při převlékání pyžama přepadne nesnesitelná
touha po věčném životě. Pak, po cestě mezi ložnicí a koupelnou, ji vystřídá slastný pocit z vítězství
nad heideggerovskou nicotou a během čištění zubů ještě zběžně promyslíte existenci Boha. Při smažení vajíček
spor o Bohu skončíte remízou a rovnou se vrhnete na úvahy o moderní vyprázdněnosti romantické lásky.
Ano, právě jste se probudili v Menšíkově knize, v příběhu, kde všechno souvisí se vším, všechno se dá neustále
promýšlet, ohmatávat, diskutovat a zpytovat (z množství řečnických otázek, jež si Menšíkovy postavy neustále
a vytrvale kladou, by se patrně pomátl i otrlý solipsista) – a to až do té doby, dokud z dotazování nezůstane jakési do sebe zacyklené perpetuum mobile, připomínající soubor školních úvah na zadaná témata. Podivná směsice patosu a fatalismu, hořkosladké rozjímání nad údělem člověka, jež je ukryto v lidových moudrostech typu „vše plyne“ či „všichni jednou zestárnem“ nabývajících podoby tlachů pouťového vykladače z karet, symptomaticky předznamenává vyznění knihy jako celku: stejně jako stará dobrá pranostika o tom, že „život je zkrátka život“, se i Menšíkův text stává prázdnou tautologií.
Čím jsou Vedlejší pokoje výjimečné natolik, že se v konkurenci ostatních literárních pokusů mohly stát vítěznou
knihou? Předseda poroty Brycz odkazuje až k síle „krátkých próz Franze Kafky“. Problém je ale v tom, že
aby někdo dnes psal jako Kafka, musel by ve svém psaní reflektovat skoro sto let, které od Kafkova psaní uběhly.
V opačném případě nejde o to psát jako Kafka – jehož „genialita“ spočívá v tom, že nikdo jiný před ním nepsal
tak jako on – ale jde o pouhé kopírování Kafky, o styl, o manýru. Krok, který zde porota LCKK učinila, je logický
a rozumný: hledala podobnost s kanonickými díly, hledala záruku kvality. Tento „rozumný“ krok je pak paradoxně
příčinou toho, čím oceněná kniha nejvíc trpí: manýrou.
Napadá mě jediný způsob, jak číst knihu, která není ani zábavná, ani napínavá, ani poučná, a to je čtení pro formu samu (a, jak bylo již uvedeno, Menšík je obratný stylista). Čtenáře, který si libuje v rozkošatělosti klasických románů, a je přitom ochoten přimhouřit oči nad absencí děje a originální myšlenky, by Vedlejší pokoje na několik večerů lenivého listování mohly zaměstnat.
/Jan Váňa/