„Velké dílo jsi dokázal, Gilgameši,“ chtělo by se zvolat při přečtení nejnovějšího románu Štěpána Kučery Projekt Gilgameš, rozhodně se jedná o jeho dosud nejlepší prózu. Štěpán Kučera si stále libuje v aluzích, parafrázích, intertextualitě, parodiích a přepisech, ale ve srovnání s raným dílem Tajná kronika Rychlých šípů ale nejde o zábavné čtivo, nýbrž o plnohodnotnou literaturu; přesto se nedá zvolat: „Svým dílem stal ses nesmrtelným, hrdino Gilgameši!“
K silným stránkám Kučerovy prózy rozhodně patří Gilgameš, procházející staletími v mýtech vyprávěných počítačem SI. Čtenářsky velmi silná část se nachází na samém počátku knihy, kdy je gilgamešovská linka natolik výrazná a motivicky věrohodná, že rozehraný děj provokuje čtenáře, aby si osvěžil, co si pamatuje z hodin literatury a dějepisu o skutečných dobrodružstvích mezopotámského hrdiny. Na silné emocionalitě získává příběh zejména v okamžicích, když nabízí reinterpretaci dějinných milníků. Souhrnně se dá říci, že právě ve velkých příbězích je síla, i když postmoderna chápe víru ve velké příběhy jako mrtvý projekt, končící v lágrech a pecích totalit, což mezi řádky Projektu Gilgameš opakovaně zaznívá. Sílu mýtů vytváří jejich nedoslovnost, metaforičnost, tím promlouvají ke každému. Když ale autor otevírá příběhy pracovníků výzkumného ústavu, kteří s SI komunikují, přestává mytické podobenství fungovat, mnohoznačnost je nahrazena doslovností a vysvětlivky stejně jako jednání postav se mohou chvílemi jevit jako nelogické. Samotný závěr lze řadit spíše do oblasti sci-fi, byť nelze této části upřít jistou angažovanost, která čtenáři nutí nezbytnou otázku, zda dokonalý svět, o kterém sníme, je skutečně dokonalý, nebo je to spíše orwellovská diktatura. Jak ale píše na záložce Stanislav Komárek, stylové zařazení není příliš podstatné. Podstatnější je, že pro záplavu tak složitých a závažných témat je rozsah díla nedostatečný, zejména závěr působí ukvapeně.
Právě klid pro vstřebání hloubky myšlenek knize chybí, v záplavě odkazů a citací na začátku jednotlivých oddílů působí román nevyváženě a vážnost rozhovoru vedeného s hlavním hrdinou a SI čtenář nezažije. Kvůli tomu se zdá být úvodní motto pro román příznačné: „Od počátku je všechno jenom vítr.“
